El barco en llamas
*
Emprendí el camino al anochecer.
El que busca
suele ser esperado.
Al que espera, le encuentran.
Fui dejando detrás pequeñas ciudades dormidas,
rincones tejidos de hiedra,
donde quedaba aún algo de la música
de primavera,
hasta que me atrapó la noche.
En su oscuridad estalló una llama.
Alguien gritó:
¡Arde el barco!
La lengua apasionada de la llama
rozaba la desnudez del agua
y los hombros de la joven
temblaban de placer.
Bajo las nerviosas ramas del sauce
que daba sombra a la fuente,
en cuyo fondo se oculta la tiniebla
cuando hay luz,
vi a una joven.
Empezaba a amanecer.
Ella intentaba bajar del brocal
un cubo mojado.
Tímidamente le pregunté
si había visto la llama.
Me miró con sorpresa,
volvió hacia atrás la cabeza
y un momento después, dudando, asintió.
~~~
Canción
*
Agita un pañuelo blanco
el que se despide.
Cada día acaba algo,
acaba algo muy hermoso.
La paloma mensajera bate el aire con las alas,
de vuelta a casa.
Con esperanza y sin esperanza
siempre volvemos a casa.
Sécate las lágrimas
y sonríe con los ojos llorosos,
cada día empieza algo,
empieza algo muy hermoso.
~~~
Ser poeta
*
La vida ya hace tiempo me enseñó
que la música y la poesía
son en este mundo lo más hermoso
que puede darnos
excepto el amor.
En una antigua crestomatia,
publicada aún en tiempos del viejo imperio Austrohúngaro,
en el año que murió Vrchlicky*
busqué el tratado que hablara
de poética y de los adornos poéticos.
Luego puse una rosa en un vacito,
encendí una vela
y empecé a escribir mis primeros poemas.
Inflámate, llama de las palabras, y arde
aunque acaso me quemes los dedos.
Una metáfora sorprendente
es más que un anillo de oro en la mano.
Pero ni siquiera la metodología de Puchmajer
me sirvió de nada.
En vano recogía las ideas
y con fuerza cerré los ojos
para poder oír el misterioso primer verso.
En la oscuridad, lugar de las palabras,
entreví una sonrisa de mujer
y en el viendo cabello ondeantes.
Era mi propio destino
tras el que corrí, tropezando a veces,
sin respirar,
toda mi vida.
***
Jaroslav Seifert (Praga, 1901-1986)Versiones de Clara Janés
/
Hořící loď
*
Na cestu vydal jsem se k večeru.
Kdo hledá,
Bývá očekáván.
Kdo čeká, je jen nalezen.
Míjel jsem spící městečka, zákoutí s břečťanem, kde zbylo trochu hudby ještě od jara, až mě zastihla noc.
V její tmě vyšlehl oheň.
Někdo vykřikl:
Hoří loď!
Vášnivý jazyk plamene dotýkal se nahoty vody a dívčí ramena chvěla se rozkoší.
Pod nervózními větvemi vrb zastiňujících studnu, na jejímž dně se schovává tma, když je světlo,
Zahlédl jsem dívku.
Počínalo svítat.
Pokoušela se snésti z roubení mokrý okov.
Nesměle jsem se zeptal, zda nespatřila plamen.
Podívala se překvapeně,
Odvrátila hlavu a po chvilce váhavě přikývla.
~~~
Píseň
*
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduchbije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
~~~
Býti básníkem
*
Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.
Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.
Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať se třeba popálím prsty!
Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.
Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zazračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem žensky úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.
Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život
No hay comentarios.:
Publicar un comentario