Esa riada vespertina de gente
extinguiéndose a lo lejos,
la luz agonizante
que se repliega de las calles...
No quiero envejecer
como la mujer de la mesa contigua
cuyas arrugas son profundas
como el patrón del jersey
de su pareja.
No quiero hacerme vieja
como la mujer de la otra mesa
cuyo cabello se asemeja a una peluca
más de lo que una peluca
sería capaz de asemejarse al cabello.
No quiero que mi rostro se pierda
en la vitrina de unas gafas,
en modo alguno quiero
la corporeidad que me constriñe
como el incómodo camarote
de esas refulgentes personas
y ruinas, yo entre ellas,
exponiendo el cuerpo al sol
y la vida a escaparates fortuitos.
***
Kateřina Rudčenková (Praga, 1976)
Versión de Patricia Gonzalo de Jesús
/
Přijď setmění
*
Ten večerní doznívající proud lidí
slábnoucí světlo které ustupuje z ulic
Nechci zestárnout jako žena u vedlejšího stolu
jejíž vrásky jsou hluboké jako vzor svetru
jejího partnera
nechci zestárnout jako žena u druhého stolu
jejíž vlasy se více podobají paruce
než by paruka byla schopna podobat se vlasům
nechci aby se můj obličej ztratil ve výloze brýlí
vůbec nechci svou tělesnost která mě svírá
jako nepohodlná kajuta
těch zářivých lidí a trosek já mezi nimi
nastavující tělo slunci
a život náhodným výkladům
No hay comentarios.:
Publicar un comentario